Renata Hájková - běžecký samorost

Byla jsem vždy spíš klučičí typ, usmívá se Renata Hájková: Pohyb mě už od malička bavil. Běhat začínala sama od sebe v Náchodě ve 14 letech ještě na základní škole, kde jí běh doporučila učitelka tělesné výchovy. Moc jsem o tom dlouho nepřemýšlela, konstatuje: Přihlásila se hned do dřívějšího místního atletického klubu v ODPM Náchod. V současné době je jí 34 let, žije v Úpici a pracuje v místním Maratonstavu jako personalistka.

Už v mládí měla štěstí na dobrého trenéra. Mirek Novák měl dostatek rozumu i zkušeností, aby správně usměrnil snahu všech svých svěřenců po dosažení co nejlepších výsledků. Nedovolil jim to za cenu sebepoškozování zdraví.

Byl pro mě vždy jednička. Jiného trenéra jsem nepoznala a ani poznat nechci, vzpomíná Renata na své začátky pod odborným vedením: Bývala jsem sice občas neposlušná a nedbala jeho rad, ale dnes mohu stoprocentně říct, že měl pokaždé pravdu. Jen mě mrzí, že jsem na to nepřišla dřív. Dal jí skutečně dobrý běžecký základ a právě jemu vděčí za to, že je schopná podávat solidní výkony i v dnešní době.

Jeho rady a slova mám dodnes v hlavě. Škoda, že jsem se pokaždé neřídila jeho hesly: Někdy méně znamená více a trénovat bezhlavě od rána do večera to umí každý. On nás nikdy nepřetěžoval a nesnažil se z nás udělat hvězdy za cenu nějakých zdravotních následků. Nikdo z nás, kdo se držel jeho plánů, nemůže tvrdit, že by byl někdy přetrénovaný. Navíc všechny učil i správnému přístupu k životu. Za to mu moc děkuji a jsem ráda, že jsem takového člověka ve svém životě potkala, hodnotí svoji dlouhou spolupráci s osobním trenérem.



13. 10. 2001, Běh na Praděd


Cení si každého dobrého výkonu, kterého dosáhla. Nijak nerozlišuje, jestli si některého váží víc nebo míň, i když přece jen měly pro ni umístění v mistrovských závodech trochu větší význam a pokud se dostavil dobrý výsledek, tak se pokaždé cítila, jak tvrdí, v sedmém nebi.

Maximální pocit štěstí jsem poprvé na závodech zažila jako juniorka při MČR v Ostravě, kde jsem získala stříbro na 3000 m časem 10:21 a splnila tak trenérovi jeho sen, alespoň si myslím, usmívá se a vzápětí k tomu dodává: Moc ráda mám také běh Janské Lázně - Černá hora, většinou to bývá MČR v běhu do vrchu a vždy jsem se na tento závod připravovala jako na svůj osobní vrchol sezóny. Umístila jsem se tam párkrát do třetího místa a myslím, že v roce 1995 jsem i vyhrála. (Je tomu skutečně tak :) - pozn. Bahen The Statistik)

Nedávala nikdy žádným terénům přednost. Přesto běhy do vrchů jsou její výkladní skříní. Tam se jí dařilo vždy nejvíc. Dokazují to i její starty na Mistrovství světa a Evropy v těchto vrchařských soutěžích:

Ve Skotsku v roce 1995 zahájila svoji reprezentační kariéru 31. místem mezi ženami na MS. Potom si vybojovala další nominaci v 99 roce a to i na ME, kde v rakouském Bad Kleinkirchheimu doběhla 38. a následně pak v Malajsii v Kinabalu Park na MS skončila 35.. Start na mistrovství Evropy v italském Arta Terme v roce 2001 proměnila ve 27. místo a v polském Korbielowě v roce 2004 toto umístění potvrdila 28. místem.



6. 7. 2002, Mladkov - Suchý vrch


Úplné začátky běhů do vrchů u nás si nepamatuji, jen vím, že závodů bylo tenkrát mnohem méně, vrací se ještě do minulosti: Zrovna tak bylo míň i těch běžců, co se jich účastnili, ale když jsem se pak k nim přidala, těšila jsem se na každé setkání a nemohla se dočkat dalšího víkendu, kdy se s tou skvělou partou lidí zase sejdu. Mám ráda pohodovou atmosféru těchto akcí bez jakýchkoliv stresů a v přírodě, na rozdíl od soutěží na dráze, kde mi tohle chybělo a bylo to tam vždy přece jen o něčem jiném.

Jen mi v poslední době začíná vadit chování některých běžců, zamračila se trochu a pak pokračuje: Nechápu zbytečné diskuze nad úrovní závodů a není mi ani jasné, proč všechno někteří lidé pořád kritizují. Sama se snažím na každém běhu hledat to pozitivní a hezké. Proč si všímat něčeho, podle nich, špatného. Že není od pořadatelů zajištěné občerstvení hned v cíli, zázemí není na úrovni, ceny nestojí za nic. Co by chtěli za 50,- nebo 100,- startovného. Navíc jsme v horách, ty kopce mají své specifické podmínky a není možné všechno zvládnout tak, jako třeba na nějakém silničním závodě.

Žádný pořadatel nedokáže vykouzlit bez movitého sponzora nějaký zázrak. Byla by tu cesta, jak jim pomoci. Třeba navýšením startovného na 200,- nebo 300,- korun. Ale kdo by si to pak z nás obyčejných lidí mohl dovolit a byl také ochoten zaplatit? Asi by odpadla dost podstatná část účastníků, kteří tvoří základ všech těchto závodů, a to by pak mě už k vrchům nic netáhlo.

Je pravda, že by to zřejmě přivábilo možná naší maličkozhýčkanou běžeckou špičku, ale pro mě by tam zmizelo to podstatné a to je ta lidskost, kterou pořád ještě kopce mají. Asi by ji nahradila jen ta chamtivost, závist a neustálé soupeření, kdo dostane víc a do toho pak hned následná převážně záporná kritika, proč to bylo tak a ne jinak. Toho kladného hodnocení je stále méně a méně. A to je škoda. Rozhodně neodsuzuji zápornou kritiku, ale měli bychom se nad ní trošku zamyslet, někdy zbytečně moc bolí. To je ovšem můj osobní názor. Každý to může vidět jinak.



14. 9. 2002, MS v běhu do vrchu, Innsbruck


Její nejoblíbenější závody jsou kolem míst, kde bydlí. Nejlépe se cítí na Běhu na Hejšovinu, má ráda Běh na Hvězdu a vůbec všechny závody kolem Polické pánve, Teplických i Adršpachských skal. Ze silničních běhů do vrchu se těší na Černou horu a Maršov a ze vzdálených závodů se jí líbí v Perné a na Radhošti.

Hrozně moc si vážím vrchů. Po mé dráhové éře mě postavily opět na nohy. Možná, že bych bez nich už vůbec nezačala běhat a proto bych se chtěla se svým názorem trochu vrátit i k Českému poháru v běhu do vrchu, zamýšlí se nad současným stavem seriálu:

Je vidět, že jej běžci objíždějí opravdu z lásky. Určitě také kvůli úžasnému prostředí v přírodě, skvělé atmosféře, kamarádům a je to na nich všech vidět. Není to pohár pro absolutní špičku, jako je mnoho jiných seriálů. Je to soutěž právě pro takové lidi, kteří dokáží objet celou sérii závodů a nelitují času ani financí, aby se jich zúčastnili.

Toto je obdivuhodné, já bych to fyzicky ani časově nezvládla a tihle lidé mají moji úctu. Určitě jsou to právě oni, co si zaslouží stát se vítězem Českého poháru vrchařů, i když nejsou právě těmi nejvýkonnějšími závodníky. Myslím, že je tato soutěž stavěná přesně pro ně a to je moc dobře. Takových seriálů u nás moc není.



4. 9. 2004, Výprachtice - Buková hora


Vrcholoví borci můžou vyhrát spoustu dalších sportovních akcí, kterých je v ČR i v zahraničí opravdu dost. Nakonec to můžou dokázat i v bězích do vrchu, když v sobě najdou energii a hlavně vůli věnovat většinu víkendů tomuto poháru.

Vyzkoušela jsem si to a není to nic lehkého. Nikdy jsem nezvládla objet všechny závody. Ne, že by se mi třeba někam zrovna nechtělo, ale prostě mi na to nezbyly síly. Takže, kdo to dokáže, tak ať vyhraje. Tímto je pro mě opravdu nejlepší. Jsou to běžci tělem i duší a já si mezi ně nesmírně ráda zaběhnu odpočinout.



8. 7. 2006, Po trase ME v běhu do vrchu, Malé Svatoňovice


Neměla nikdy žádné velké vzory. Podle ní je každý jiný a ona je samorost, co věří sám v sebe. Za ta léta už ví, co v ní je a čeho je a čeho není schopná. Velmi ráda se projede na kole, ale když ji přepadne lenivá nálada a zbude trošku času, což je ovšem málokdy, tak zaleze do postele a čte, až usne.

Ovšem mým největším potěšením je můj čtyřletý syn Lukáš. Je to ten nejkrásnější koníček, kterého jsem kdy měla a jsem s ním nesmírně šťastná, tvrdí Renata Hájková, vítězka Českého poháru v běhu do vrchu z roku 2001 a běžkyně, pro kterou se kopce staly součástí jejího životního stylu.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 03.02.2010, 08:30:21