Bronzový Filip

Na právě proběhnuvším Evropském šampionátu v běhu do vrchu, který se stylem nahoru-dolů konal v Turecku, vybojovali naši vrchaři dvě medaile. Vedle skvělého úspěchu Pavly Schorné-Matyášové, která brala individuální bronz v závodě žen, se na bednu podíval i tým juniorů, kterému jen těsně unikla stříbrná medaile. I bronz však pro všechny naše naděje znamená dosavadní největší úspěch kariéry. Z bezprostředních dojmů jsme vyzpovídali prvního medailistu v historii Iscarexu z akce takového významu, Filipa Záveského.

Co se Ti teď, krátce po návratu vybaví, když se Tě někdo zeptá na uplynulý víkend v Turecku?
Tak asi to počasí. Za našich 30 °C jsem opravdu rád.

Byla to už Tvoje druhá velká mezinárodní akce. Uplatnil jsi nějaké zkušenosti z loňské Albánie?
Ano, nějaké zkušenosti z loňska jsem měl, ale asi ne dostatek, protože moje předzávodní nervozita se opravdu nedala snášet. Nepomohl mi ani rozhovor pro Tureckou televizi, ve kterém mě zbytek týmu nechal :). Rozhodně jsem se snažil vybírat si jídlo, nepít vodu z kohoutku a dodržovat pitný režim. Když nám bylo horko, tak jsme skočili do bazénu, ale slunci jsem se snažil dost vyhýbat, přeci jenom to ubírá síly.

Jak se závod z Tvého pohledu vyvíjel?
Taktika byla jasná - nepřepálit první kolo a ve druhém sbírat odpadlíky jako borůvky nebo budovat náskok na pronásledovatele. Samotný závod bych pak mohl rozdělit do několika částí:
Před startem - Po rozklusání stoupala teplota spolu s mojí nervozitou nesnesitelným tempem. Už nás volali do předstartovního prostoru. Ten byl velice stísněný a k tomu byla nechuť nějak dále se rozcvičovat. Po asi tak 15 minutách postávání nás zařadili do startovních koridorů a nechali stát. Dvě minuty před výstřelem oddělali pásku a stálo se dál, než přišel výstřel.
1. kolo nahorů - Z arény jsem vyběhl snad jako poslední, ale to mi nevadí a navíc nebyl žádný pád soupeřů. Již na šotolinové cestě jsem se probojoval do středu startovního pole. Najednou se naběhlo na trasu okruhu a začal průběh antickými památkami. Pak přišly schody, nejdříve mírné, a pak část, kde každý schod měl aspoň 40 cm. Dále se vyběhlo opět na cestu a po krátkém přeběhu občerstvení vodou. Najednou trať opravdu začala stoupat, v prudkých částech jsem se cítil silný, ale jak se to trochu srovnalo, hned mi soupeři lehce utíkali, ale pozici jsem tak nějak držel. Po lehkém trápení přišla obrátka a už jsem se myšlenkami připravoval, jak si to povalím dolů.
1. kolo dolů - Zdárně jsem sesunul několik prvních metrů a začalo to valit. Ale ani nevím, kde jsem najedou začal cítit neskutečnou bolest vzadu na stehnech, což mě donutilo výrazně zpomalit. Pár soupeřů mě předběhlo, ale snažil jsem se, co mi nohy a hlava dovolily. Viděl jsem, jak mi Honza s Pepou utekli a skoro až dole se kolem prohnal Libor.
2. kolo - Byl jsem trochu naštvaný, jak mi to nejde. Doběhl ke druhé části schodů a vyšel jsem jí jako když přecházím ve škole z patra do patra. Ale snažil jsem se běžet. Zbytek kopců jsem hlavně využíval sílu lýtek a šlo to dobře, hned jsem začal dobíhat soupeře a kolem půlky kopce už jsem je sebral a ještě jsem pomohl trochu Liborovi, protože jsem počítal, že mě dolů opět seběhne. Nahoře jsem si řekl, že dolů prostě poběžím buď a nebo. Doběhl jsem Ira a valil si to dál.

Věděls, že jdete na týmovou medaili?
Ano, díky doprovodu chytře rozestavěnému po celé trati jsem věděl, že je to na medaili. Neřekli, jak moc blízko nebo daleko je, ale donutilo mě to jít opravdu hranu. Velice rychle jsem doběhl další skupinku asi 3 běžců a pustil se do nich…nechtělo se jim. Zvládl jsem je, jen ten Turek to ještě zkoušel. Jelikož vím, že nejsem zrovna z těch běžců, co mají nějakou rychlost, tak jsem už 300 m před cílem nasadil maximální rychlost. Stejně mě dostal, na poslední stovce dokázal ještě tak zrychlit, že ani ten bezpečný náskok nestačil. Dvanácté místo by nám zajistilo stříbrnou medaili.

Jaká byla parta v týmu? Prožívali jste úspěch nějak společně, nebo spíš každý za sebe?
Tak já si myslím, že výborná. No, a jestli jsme slavili, tak moc ne. Já osobně jsem toho závodu měl plný zuby a na fotkách z večerního vyhlášení byste našli škleb, jak se snažím zabránit bolesti ve stehnech, aby nepřešla do křečí. Na after party jsem taky moc neslavil, protože z mého pohledu byla byrokratická. Ta radost v nás ale po celou dobu byla a je.

Jak Ty sám jsi spokojený s 13. místem?
Po pravdě úplně spokojený nejsem, ale to nebudu nikdy. Podle mého názoru jsem mohl první kolo odběhnout lépe. Když ale přihlédnu k tomu, co jsem si prožíval, tak mám radost, jak jsem to zvládnul ve druhém kole vybojovat.

A Tvé plány do zbytku sezony? Nebyla to letos poslední repre akce...
Rozhodně chci zkusit kvalifikaci na svět, protože přeci jenom v kopcích se cítím líp. Stačí mi se podívat do výsledkových listin běhů do vrchu a vím, že to bude těžké. Soupeřů je strašně moc. Jinak zaútočit na Kraličáku, to je povinnost. Potom na podzim zase orientační běh a tam se trochu zlepšit.

Díky za rozhovor, držím palce..!

Tomáš Klášterecký

Článek byl publikován 10.07.2012, 07:44:53